HSIK 1

16. března 2015 v 17:18 | Adís Eliadora + Venny
Ahojíí minna-san :D :3
Ano, sem v pododéě :D
Nom, píšeme s blogerkou Venny povídku na Naruta.. Yes! :D T_T Nom,mám menší průšvih.. :D Objevím se tu zítra.. o-o a předem se omlouvám Aki, že dnes tu nebude Dakunaito T_T :D
Páá :D


Sakuřin pohled:
Slyšela jsem zazvonění zvonku. Rychle si upravila čelenku, popadla batoh a vyběhla ze dveří. Naproti mně se usmíval černočerný pár očí, ve kterých se tak ráda topím. Nemůžu si pomoct, on je prostě kouzelný, všichni ho tak vidí. Ale já znám i jeho jiné stránky. Už od malička jsme nejlepšími přáteli, zároveň s hyperaktivním blonďákem Narutem, který se směje úplně každý kravině. Mé jméno je dosti divné, Sakura, ale Sasuke mě ujišťuje, že jsem akorát výjimečná. Že mi mají všichni co závidět.
"Ahoj, můžeme vyrazit?", začne se šklebit. "Jasně, dneska se mi moc učit nechce", protáhla jsem se a vykročila na ulici. "A komu by se chtělo, je pondělí", řekl. "Třeba Narutovi?", naoko jsem se zašklebila. Začali jsme se smát, je nemožné, aby se mu chtělo do školy. Na chvíli jsem přestala vnímat okolí a jen sledovala jeho krásný smích. Už od doby, co jsme se začali kamarádit, se ho nějak nemůžu nabažit. Když jsem byla starší, konečně jsem pochopila význam slova "láska", jo máte pravdu, miluju ho celým svým srdcem. Znamená pro mě všechno, sice mám rodiče, ale oni ho nemůžou nijak překonat. Chci být po jeho boku, teď už nemá žádného příbuzného, rodiče mu zemřeli a zbyl mu jen jeho o pět let starší bratr Itachi, který se po smrti rodičů odstěhoval do zahraničí. Vykašlal se na něj. V den nehody byl smutný a mě pukalo srdce a měnilo se v prach.
Ze snění mě přerušil Sasuke, který se mnou třásl, dokud jsem se nevzpamatovala. Už jsme stáli před školou a šli ke vchodu. Najednou na mě skočil Naruto, smál se jak pako, a Sasukeho reakce? Pěkná rána do hlavy.
"Proč mě mlátíš!", zařval na Sasukeho. "Měl by ses začít chovat normálně a navíc…víš, že píšeme test z fyziky?!", a potichu se zachechtal. Vážně jsem nemohla a rozesmála se taky. Jen se na nás divně koukal a po chvíli se přidal taky. Tak jsme přišli do třídy celí rozesmátí, ale potom přišel test z fyziky a krásné úsměvy se změnily na bolestné grimasy. Další hodinu měl být tělocvik. A jako obvykle se to neobešlo bez žádného incidentu s mojí věčnou nafoukanou rivalkou Karin. Ta kráva mě při překážkovém běhu shodila a ještě k tomu mi na ruku spadla překážka. "Dobře ti tak Haruno, nemáš se k Sasukemu tak lísat!" a zlověstně se šklebila, stejně jako její posluhovačky, včetně Ino, mé bývalé nejlepší kamarádky. Hinata ke mně okamžitě přiskočila a vedla na ošetřovnu.

Sasukeho pohled:
Seděli jsme ve třídě, společně s Narutem a Hinatou. Sakura šla se zraněnou rukou domů. Byl jsem tak naštvaný. Jak se ta blbka Karin vůbec odvážila sáhnout na mojí roztomilou růžovlásku. "Říkám vám, že jsem to viděla na vlastní oči, Karin do ní naschvál vrazila a ona spadla, sebou srazila i tu překážku!", promluvila Hinata. "Nevím, o co jí jde", řekl pro změnu Naruto. Já jsem jen mlčel. "Sakura jí přece nikdy nic neudělala", bránila svou kamarádku Hin. Ještě dlouho jsme se bavili, jak sejmout rudovlasou nánu, pak už bylo docela pozdě a tak jsme šli domů.
Sakura:
Probudila jsem se do deštivého dne. Vykoukla z okna. Pusto prázdno, jen slzy, které smáčely pustý beton. "Ještě, že dnes není škola", povzdechla jsem si. Sobota je nejlepší den v týdnu. Můžu si dělat, co chci a nikdo mi v tom nezabrání. Rodiče jsou na služební cestě, jezdí většinou jen o víkendech. Takže mám čas jen pro sebe. Vylezla jsem z pyžama a trochu se zkulturnila. Sešla do kuchyně nasnídat se a zapnula televizi. Posadila se na měkkou pohovku a notebook na klín. "Facebook, máte 12 nepřečtených zpráv!", přečetla jsem nahlas. Rychle jsem je vymazala a ani je nečetla.
Nikdo tam zrovna nebyl a v televizi nic nedávali. Tak jsem vše vypla a pohodlněji se usadila. Venku pořád pršelo a já poslouchala jen padání kapek na verandu. Zavřela sem oči a užívala si ten klid. Jenže najednou se ozvalo bolavé zápěstí. Více jsem upevnila obinadlo, aby se ruka co nejdříve uzdravila.
Přestalo pršet, vysvitlo slunce a odbila jedenáctá hodina odpolední. Neměla jsem co dělat, tak jsem se rozhodla jet do města. Nachystala jsem se, zamkla za sebou dveře a došla na autobusovou zastávku. Autobus přijel hned a jí si to mířila směr centrum Konohy. I když je to malé město, jezdí sem mnoho turistů. Okouknout památky, parky, obchody a vše, co si jen představíte. Je tu snad vše, klid a mír. Tu jsem si vzpomněla na Karin a otřásla jsem se. Nesmím na ni myslet. Autobus zastavil a já se konečně ocitla na náměstí. Přemýšlela jsem, kam bych se měla co nejdříve stavit. Projížděla jsem očima všechny obchody. Až se mi zastavily na menším knihkupectví. S cinknutím se otevřeli dveře. Ihned mě do nosu praštila vůně knih a příjemná aura. Procházela jsem mezi uličkami a prohlížela různě knihy. Žádná mě nezaujala až na jednu jedinou. Stála tam tak samotná, v modrém obalu. Vzala jsem ji do ruky. Začala jsem si číst první kapitolu, natolik jsem se začetla, že jsem si nevšimla, že na mě někdo mluví. "Slečno, slečno!".
"Ano? Omlouvám se", řekla jsem.
"Koupíte si tu knihu?", zeptal se obchodník.
"Oh, ano, tady máte", podala jsem mu peníze a odešla.
Nemohla jsem se od té knihy odvrátit ani na moment, tolik mě přitahovala. Uprostřed náměstí stála kašna. Ze soch andělů stříkala voda. Posadila jsem se na
kamenný obrubník, zády k vodě a zase jsem začala číst. Někdo mi poklepal na rameno. Odtrhla jsem oči od knihy a začala se soustředit na neznámého. Vedle mě si přisedl o několik let starší kluk než já. Černé dlouhé vlasy stažené v culíku a černé sluneční brýle, které si na chvíli sundal a vyvalil na mě velké černé oči. Postavou, barvou vlasů a očí mi připomínal Sasukeho.
"Hmmmm", odkašlal si a dále se na mě díval. "Co to čteš?", zeptal se a sebral mi knihu z ruky. "P-počkej, vrať mi ji!", vykřikla jsem polohlasně a natáhla se pro ni. Jen mě sledoval a po chvíli mi ji vrátil. "Nemáš hlad?", zeptal se s úsměvem. Nevěděla jsem, co odpovědět, vždyť je úplně cizí. "J-jo, trochu jo", vykoktala jsem ze sebe nakonec. Usmál se ještě víc a ukázal na pizzerii.
"Tak pojď, neboj se, platím". Neochotně jsem seskočila na zem a vydala se po jeho boku směr pizzerie. Hlad byl velký, to nemůžu nijak popřít. Bylo okolo třetí hodiny odpoledne, když jsme seděli v pizzerii, jedli pizzu, kterou jsme měli na půl a zapíjeli ji kolou. Celou dobu mě sledoval a já se cítila pod jeho tlakem trapně.
"Jak se jmenuješ?", zeptal se po chvíli mlčení.
"Sakura Haruno", mumlala jsem s plnou pusou. Bylo mi blbě rozumět, ale vsadím se, že slyšel. Začal se smát a dost nahlas. Zrudla sem. "Víš, že jsi docela roztomilá?", a smál se dál. Cítila jsem, jak mi ta pizza zůstala v krku. Jeho poznámku jsem ignorovala.
"No a jak se jmenuješ ty?", napila jsem se koly. "Itachi, Uchiha Itachi", řekl s klidem. Zastavilo se mi srdce. Veškerou kolu jsem vyprskla na stůl. Asi byl mojí reakcí překvapený, jen na mě zíral.
"P-promiň, už musím domů", rychle jsem se zvedla, vzala si věci, poděkovala mu za jídlo a než stačil něco říct, vyběhla jsem ven k autobusu a nasedla do něj. Tak proto ta podoba. Když jsem dojela domů, pořád mi bilo srdce. Zbytek dne jsem strávila přemýšlením nad divným setkáním s Itachim. Tak to trvalo i celou neděli. Za boha jsem ho nemohla dostat z hlavy. Ale nejhorší na tom bylo to, že až se Sasuke dozví, že se jeho bratr vrátil zpátky, tohle budou doopravdy velké problémy.

Z přemýšlení sem šla do svého pokoje a plácla sebou o postel. Nic se mi už nechtělo. Byla sem tak v šoku..
Sasukeho brácha je zpátky! Proboha !
Jsem zvědavá jak se bude Sasuke zítra tvářit! Mám mu říct, že sem ho potkala, že sem o tom věděla? Ne! Sakuro, musíš být ticho!
Koukla sem se unaveně po hodinách na miniaturním stolku. Sakra! já se mám ještě učit! A to už je 7 hodin...
Ten čas utíká...
Zakryji se mou červenou přikrývkou a zavřu oči. Usnu s myšlenkami na Itachiho a Sasukeho.
"Crrrrrrrrr!"
*třísk*!
Pitomej budík, zamumlám do peřiny. Pomalu zvednu hlavu a podívám se po pokoji, kde prochází sluněční ranní paprsky. Mně to snad upálí oči!
Zavrním a jdu do koupelny, kde se opláchnu a jdu zpátky do svého obrovského šatníku, avšak nic moc toho tam není.
Dám si na sebe modrou košili , kterou si zastrčím do tmavě modrých džínů. Trochu se nalíčím, vezmu si černý batoh a jdu do školy.
Náhle si vzpomenu na Itachiho a jeho milý úsměv.
Úplně zapomínám na Sasukeho! A sakra-
"Ahoj Sakuro," usměje se na mě modrovláska, která čekala jako vždy u brány školy.
"Jé, a-ahoj!" vytrhne mě z myšlenek.
"Stalo se něco?" prověří si mne pohledem. "Ne, vůbec nic," usměji se a dám ruku za hlavu.
Vůbec nic, přesvědčím sama sebe a podívám se za Hinatu.
Rozejdeme se k nezelenalé budově a čekáme, až zazvoní.
"Sakura-cháán!"
Ach.
Otočila sem se. jasně, kdo jiný by to mohl být, že?
"Co je, Naruto?"
"To se mám ptát já! Hinata říkala, že jsi nějaká divná.." zaškučel.
"H-Hinata?" vyjeknu a rozhlédnu se po chodbě.
"To si vážně tak mimo?" otázal se hloupě. Začal se smát.
Zamračím se na něj. Ona mne upustila? Kde sakra zabočila? Naruto se smál čím dál hlasitěji. Mla sem sto chutí mu dát pohlavek, ale.. mě do nosu praštila ta nádherná vůně, kterou sem moc dobře znala.
Sasuke..
"Čemu se zas směješ, Naruto?" vyprskl černovlasý mladík. Blonďák se začl popadat za břicho. U mě i Sasukeho se objevil otazník.
"Naruto-kun," přiběhla Hinata celá udýchaná. "Eh-"
Smějící se klučina se o dívku opřel a pořád se smál. Copak toho nenechá?
Hinata vyplašeně zrudla.
A zapomněla sem dodat, že naše Hinatka je blázen do Naruta.. *pekelný úsměv*
"Sakuro?"
A sakra..
"A-ano?" snažím se o nic nedějící úsměv, ale ... asi to poznal. "Děje se něco?"
"Ne!" křiknu a zrudnu. Je mu tak podobný!
Už zase mám před sebou obrázek Itachiho! Do háje! Hrrrrrrrr!
"Saky..?"
"No-" nedokončila Hinata.
"Ale ale.. " ozval se ten písklavý hnusný hlas. "Haruno je pořád u Sasího, jo?" škodolibě se usmála.
"Nech je být, Karin." konečně se přestal Naruto smát a zvážněl. Ano, je to ten člověk, který by pro přátele udělal všechno.
"Ále. Ten blbej klaun je na scéně." ozvala se zprava Yume, která patří taky ke Karininým poskokům. Jsou to rozkleskávačky našeho družstva pod názvem "Konoha".
Hraje tam hodně kluků, ale i Sasuke s Narutem. Chodíme je často povzbuzovat.

pokračování přístě..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sakura Love Uchiha Sakura Love Uchiha | Web | 16. března 2015 v 17:50 | Reagovat

Boží povídka už se těším na zítřek, obě dvě jste to napsaly skvěle, vyřiď to Venny :)

2 Little Bad Princess Little Bad Princess | E-mail | Web | 16. března 2015 v 19:39 | Reagovat

Juj, to je božííí! X3

3 Aki Aki | Web | 17. března 2015 v 15:17 | Reagovat

úplne úžasná poviedka

4 Alida Alida | Web | 17. března 2015 v 16:23 | Reagovat

Páni! Vypadá to zajímavě! Těším se na další! :-D

5 Wordie-chan Wordie-chan | 18. března 2015 v 18:49 | Reagovat

Už se těším .) jinak krásný layout c:

6 Mayu Uchiha Mayu Uchiha | Web | 18. března 2015 v 22:04 | Reagovat

užaaaaa holky ale měli by jste to rozdělit barvou

7 Lucy-chan Lucy-chan | Web | 21. března 2015 v 14:42 | Reagovat

vyzerá to dobre, ale holky.... Nie že mi tam dáte Sakura x Itachi, rozumieme si? :-D :-D
to rozdelenie farbou ani netreba, len keby boli väčšie medzery medzi jednotlivými pohľadmi postáv :-D dosť je to potom na kope a nie tak čitateľné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama