Gakkō Onmyo 2/2

28. června 2015 v 7:00 | Adís Eliadora |  Jednorázovky
název: Gakkō Onmyo
žánr: romantika, akce, součastnost, magie, podle novely
část: druhá
anime: --- (Tokyo Ravens)
pár: Arata x Asako

Nevím, jak jsem měla reagovat, to je... pitomost! Jen si to domýšlím, ale co když to zjistí ty nány a já budu mít "průser"?! Heh.. na sto procent jsem měla jen halucinace.
Mám nápad, budu dělat, jakože se nic nestalo. To je..přece jednoduché, ne?

Jdu ze školní budovy domů. Mám otrávený výraz. Nejde mi to do hlavy!
Ignorovat..
Po týdením volnu jdu do školy, kde se zase setkám s těma červenýma očima.
"Asako.." oslovil mě. Podívám se na něj.
"Omlouvám se."
"Hm-mm.." zamumlala jsem a jdu si sednout do své lavice, na kterou vytáhnu potřebnou učebnici "Knihu Stínů". Najednou mi tělem projel elektrický proud, knihu opustím a přerývaně oddychuju. Rozhlédnu se kolem, zda si toho nikdo nevšiml. Ani žádná holka, nikdo.
Uf...

Zase... něco cítím. Krev se mi dočista vaří v žilách. Nějakou mi neznámou sílu.
"Asako-san?" nevnímám.
"Asako-san!" ohldnu se po senseiovi, který se na mě mračí. Zabručím a otráveně protočím oči. Sensei ukázal rukou směrem ke dveřím a žáci si začali šuškat.
"Odejdi!" křikne, až se to rozlehne po celé třídě. Pokrčím rameny a sbalím si věci do batohu. Nechci se knihu Stínů dotknout, ale co mi zbývá... Bojím se pouhé knihy?
Vezmu ji do ruky a odcházím ze třídy, jak mi učitel nařídil. Tolám se po školní budově a prohlížím si tu zdánlivě tajemnou knihu.

"Ty nemáš hodinu?" ozve se za mnou.
Opravdu si na mě.. zasedl?
"Učitel mě vyhodil z vyučování." odsekla jsem. nesmím s tím bláznem nic mít!
"Ale, ale..." zasmál se, ale ihned přestal. "Co to máš?" sjel pohledem ke knize.
"Učebnici." zalžu. Lhát mi nejde, no!
"Ukaž mi to." Arata mi ji vytrhl z rukou a s překvapeným výrazem ji pozoroval.
"Kniha... stínů? To není ale součástí školních učebnic pro Onmyo studenty. Toto dědila rodina Yukido a pečetila v tom démony." řekl.
"Cože?" Kde se mi to v tašce tedy vzalo?!
"Stalo se ti něco, když ses jí dotkla?"
"Ano, šok.. elektrický proud."
"CO? To ne-!"

*VÝBUCH*

Tělo mě nechtělo poslouchat. Nechce se hnout. Má... málo energie. Se zamžouráním otevřu oči. Napřed vidím jen rozmazané siluety, ale potom se vše rozostří. Mám chuť vykřiknout, co vidím, ale i mé hlasivky jsou včudu. Slzy se mi tlačí do očí.
"S..s-sensei.." špitnu neslyšně a slyším vyděšený křik, a... a křik démonů, kteří si chodí po školním areálu. Celou dobu byli ukrytí v bariéře. To snad ne. A já to měla pod kontrolou? Ne, Taro to měl celou dobu v plánu.
On ví, co mám za sílu? Někdo se ke mně přibližuje. Podívám se vzhůru.
"Ta..ro.." Vidím mu na tváři úšklebek, který mu po uslyšení sirén hned zmizí. Utíká...

"Tady je! Postarejte se o ty démony! Já vezmu tu holku!" Někdo mě bere za ramena a poté mi dají něco ledového na dlaně, cvakne to. Poté už nevnímám.

|...|
Se sténáním otevřu svá kukadla a rozhlížím se po okolí. Je to tu jakési.. šedé, tmavé. Atmosféra je nudná a příšerná.
Pokusím se posadit z té pichlavé postele, už na té škole by byla lepší.
"Cože? Já jsem...?" řeknu si v duchu a podívám se na mřížovaná okna a pruhované oblečení na sobě. "Ve vězení?"
Vzpomenu si, co se stalo. Už vím, ten hajzl Taro mě zradil, společně s knihou.
Uslyším kovové mříže a dvě postavy.
"Asako Gunerra?" zeptal se mě muž hrubým hlasem.
"Ano." odpovím otráveně.
"Prý jste otevřela a aktualizovala knihu vy, je to tak?" Vyplyvl další otázku.
"Kdo vám to řekl?"
"Otázky tady kladu já."
"V tom případě vám nebudu odpovídat." opáčím a věnuji se věci, kde jsem. Na ně házím boba.
Druhý maník mě vzal za vězeňské triko. "Odpověz!"
"Vy si nedáte říct, co," proletělo mi hlavou a zkusím se aktivovat sílu, avšak jen zablyká a nic se nestane. Pootevřu ústa.
"O nic se, prosím, nesnažte. Tato vězeň je pro prvotřídní zloděje a zrádce, jako jste vy. Chceme jen-"
"Já nejsem zrádce! Já tu knihu neaktivovala!" vykřiknu na něj, než stačí něco doříct. Asi mu lezu pěkně na nervy. Je tu dobrá zima. Otřesu se.
"Prosím-"
"Žádné prosím!-" zase ten druhý mě vezme za triko a tentokrát mě přitiskne k té studené zdi. Zavrčím.
"Říkám to naposled; O nic se nesnažte... Chceme si jen v klidu povykládat a chceme to vyřešit." řekl.
Zasměju se. "Vyřešit? Si snad děláte srandu. Moc dobře vím, že ti, jimiž jsou tady, už se nikdy ven nedostanou... Protože vše hlídají Onmyo exorcisti..."
Muži se na sebe nervózně kouknou. Stisk povolil.
"Odejdeme, když ví následky, nemá to cenu." Pustil mě a oba dva odešli.
Jestliže jste v Onmyo Hard vězení, není cesty zpátky. Jste tu, dokud vás smrt nerozdělí od tohoto světa a vaše duše neskončí jako jejich Onmyo nástroj. Tito lidi taky těm všem říkali s úsměvem, že pokud se případ vyřeší, půjdou na svobodu, to se... avšak ani jednou nestalo. Věřili.. věřili v to, že uvidí své děti. Svou rodinu, ale... bylo to beznadějné. Já naštěstí nikoho nemám. Oba rodiče tu skončili také jako nástroj pro Onmyo exorcisty. A já mezi ně budu patřit také...

| O dva dny později |

Bylo to frustrující. To ticho.
Chtěla jsem něco dělat, ale jen.. přece je tu nuda.
Ten hajzl! Za toto mi zaplatí! A ten jeho pitomý úšklebek. Grr!
Z té opakované nudy si dám ruku na čelist a nechám se jí podpírat. Přivřu oči a nakonec je v klidu zavřu.
Chjo... kdyby tu byl alespoň někdo, s kým by se dalo kecat.
Nechápu, proč jsou lidi tak blbý, a nevěří mi.

Cítím to. Reflexně otevřu oči, které zazáří jasně modrou barvou a podívám se před sebe.
"Co se stalo?"

Podívám se na tu osobu jasněji. Ah, to je on. Jak se sem dostal?
"Odvezli mě... vás asi, sensei, nenašli. Odejděte, než na vás přijdou."
Odfrkl si. "Ale ty jdeš se mnou." řekl v klidu a s tím jeho svůdným hlasem.
"Cože?!" vyjeknu, ale tiše. Sensei ke mně přejde a pouhým lusknutím mi rozbije řetězy na nohách.
Dal mi ruce na záda a podepřel mi je. Dlaněmi mu oběsím krk a věnuje mi zase ten vlídný úsměv. Mám dojem, že se stávám pravou Onmyo žačkou na škole, která je a byla vždy jen na balení učitelů. Dám mu hlavu na jeho hruď a on proletí skrz zeď.
"Sensei, vy jste-"
"Ano, Onmyo exorcista." řekne mi na rovinu a sklopí hlavu. Objevíme se úplně někde mimo vězení.
Pustí mě na zem a spustí: "Víš, jsem učitelem hodně dlouho, ale ty jsi první člověk, kterému bych to normálně pověděl. Normálnímu člověku - tedy dívce bych to neřekl. Víš kam tím mířím?" Přikývnu. "Vězení jsem znal od dob, kdy... tví rodiče tam přišli o život a svěřili mi úkol; "Ochraňte naši dceru - její sílu. Démoní a lidskou duši..."
Po té události jsem se vzdal exorcisty, pro některé to byla vzácná věc, ale nemohl jsem tvým rodičům to nedodržet. Tak jsem se stal učitelem. Tvou sílu jsem od začátku chránil a ani nevíš jak,"
Do očí mi vytryskly slzy. Obejmu ho.
"Víš," Vzal mi prsty za bradu. "Mám tě od začátku rád a," Přiblížil se k mým rtům. "myslím, že se to nezmění."
Nakonec se naše rty spojily a nechtěly oddělit.
Zjistila jsem pravdu, o které jsem předpokládala, že nezjistím.

"Arigato, Arato."

THE END ~

| předchozí díl |

Velice se omlouvám za chyby. :D jestli nějaké uvidíte, nebojte se ozvat! :D
A to je konééc.. :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hana Hana | Web | 29. června 2015 v 11:30 | Reagovat

Páni,povedené :)))

2 k2007 k2007 | E-mail | Web | 30. června 2015 v 13:50 | Reagovat

Supr :')

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama