Volání krve, | 2.

18. dubna 2016 v 21:08 | adís |  Volání krve
Další díl. Celkem mě dostalo, že má přes 2000 slov. Ale na normální knižní kapitolu s 5000 slovy prostě nemám.


A to sis myslela, že mrňata jsou nevinná.
Claire se nadechla. Držela klíč v ruce, která se jí nepřekonatelně chvěla. Když se neuklidnila, bezmyšlenkovitě a prudce strčila klíč do zámku a vešla do svého bytu. Nepoznávala ho. V tuto chvíli ne.
Bylo poznat, že vydělává hodně. Na krémové stěně visela štíhlá a černá plazmová televize až po neprůstřelná okna a nábytek z černého dřeva.
Cítíš to?
Claire se zachvěla, sama nevěděla proč. Kdyby nebylo vlčice, se kterou si jen tak ledajaký vlkodlak nevykládá, možná by zemřela. Její čich a instinkty byly mnohem silnější než v lidské podobě.
"Co myslíš." pronesla šeptem a ohlédla se za sebe. Srdce se jí v tom momentě rozbušilo, možná i zastavilo.
Polkla. V jejich očích se odrážela krvavá lázeň, zalitá rudou směsí na nahém těle mladé oběti. Kdyby nebyla vlkem, asi by to nepoznala.
Tohle bylo ale vážné.
Hlavně se uklidni, uklidňovala se v duchu a její vlk kýval nevěřícně hlavou.
"Zajímalo by mě, kdo mi nechal takový dárek... Dneska je vše k ničemu." zamumlala.
Pořád máš v plánu sebevraždu?
Drž zobák, zavrčela Claire.
Já mám tlamu, broučku.
"Vtipný..." špitla Claire, bohužel nahlas.
Odvrátila se od toho krvavého dárku zády a promnula si oči.
Ten pach poznávala; toho kluka potkala v obchodě, když si šla před rokem pořídit do bytu kamery a štěnice. Pomohl jí a doporučil pár dobrých elektronických kousků, kterým nerozuměla. Ani neznala jeho jméno. Nic, co by ji pomohlo zavolat jeho rodičům a oznámit, že se už nikdy nevrátí.
Ty bys volala jeho rodičům? starala se vlčice.
Pokrčila rameny. Co bys dělala ty? Hledala by ho policie.
Ale pokud to řekneš rodině toho děcka, policie se zaměří na tebe, uvažuj trochu. To aroma krve ti zaceluje mozek...
Posadila se na pohovku, potaženou černou kůží s hadími ornamenty. Díky bohu byla mezi kuchyní a obyvákovým pokojem dost tlustá zeď na to, aby pach necítila. Až nyní musela pochválit architektovi návrh domu.
V myšlenkách se jí usadil minibus a dnešní dění v něm. Nedokázala pochopit, jak nemohla vycítit, že je něco špatně. Možná za to mohli lidé, kteří nastupovali spolu s ní s tím záměrem, že je doveze na místo určení a jejich pach bylo maskovaní. Byla kořistí v lovu. A nechala se chytnout do pasti. Pořadatel lovu byl pravděpodobně hodně chytrý a moc dobře věděl, co dělá.
Tentokrát bude potřebovat pomoc ona; s prudkostí vstala a malém se při tom zápachu hniloby znovu posadila. Rozešla se i přesto do její vybavené kuchyně a pozastavila se nad telefonem.
Skousla si ret.
Co to děláš?
"Víš, i já potřebuji někdy pomoc. Promiň, obě dvě ji potřebujeme. Před lety se vrazi stávali naší kořistí a díky nájemníkům jsme byly v udržované nevinnosti. Teď cítím, že se stáváme kořistí my." řekla jako básničku a zkoumala bez mrknutí oka telefon, klidně ležící na stole, téměř nehnutě.
Nádechem se narovnala a zakoukala na černo hnědý obraz, z něhož by nikdo nic nepoznal. Ale autor věděl moc dobře, co namaloval. A Claire to tajemství došlo; že hry mohou být i hladové.
Olejovými barvami se pozadí v podobě rozmazaného deště skrývaly lidské siluety, které byly v hnědém dešti naprosto nerozeznatelní. Byli čtyři. Dvě dívky a dva chlapci.
Claire ho pozorovala. Dílo patřilo Dicraviovi Lemonu - vlkodlakovi, který před pěti lety zemřel. Byl to alfa jedné příměstské smečky (jméno si nepamatuje) a měl tendenci svůj život ztvárňovat na papíře. Když jeho duše upustila tělo, našla v jeho domě tento obraz, který byl dokonce pro ni i věnován.
Na význam přijdeš sama, stálo tam. I tato pouhá věta ji připomněla minulost.
Dílo bylo dle skutečnosti; jeden z chlapců měl v ruce nůž a držel dívku ochranitelsky kolem ramen. Druhá dívka měla bolestný a plačící výraz a dlaně předložená před ústa. Stála za chlapcem a upírala pohled na toho druhého kluka, který byl daleko od nich a krčil se v hnědém a deštivém pozadí.
Claire vždy obdivovala takové obrazy, ale nikdy neřešila jejich význam. Jen na ojedinělý tah tužkou či štětcem dokázala říct, že je to umění.
Chlapec, daleko od svých kamarádů, měl oči jako svítící zlato, ale ne příliš výrazné. Byl to budící se vztek a pud sebeochrany, jak ona sama znala. Byl to vlk. Mladý a ještě nic netušící kluk, blížící se k vlčí podobě. Ale až po nějakém čase si Claire uvědomila to tajemství.
Ten mladý a nezkušený vlkodlak byl Dicravio.

Chvíli netrpělivě počítala vyzvánění. Když ani po druhém, nepříjemném tónu se nic nestalo, rozhodla se to vzdát. Ale pak něco zašustilo.
"Tady Bran."
Claire polkla. Nikdy nepočítala, že by mohl mít takový hrubý, ale mladý hlas. Taky by mohl být hrozivější, kdyby ho zřejmě nevzbudila.
"Zdravím. Dovolala jsem se marokovi, je to tak?" zeptala se. Snažila se být milá a to stálo mnoho úsilí, na které nebyla ani omylem zvyklá. Proto vyzněla mírně nejistě.
"Ano, voláte marokovi. Smím vědět vaše jméno?" Hlas se pomalu dostával do své kůže.
"Claire Betlingová." Chtěla ještě něco říct, ale nechtěla být uspěchaná. Byla by pak možná zoufalá a to určitě nechce. Nechtěla by být stěně, volající stálou a neopětovanou pomoc.
"Betlingová? To jsem někde slyšel. Nejste ta asistentka toho kriminálníka?"
"Byla jsem." opravila se okamžitě. Chtěla hlasitě vzdychnout, že neřekl kriminálníkovo jméno. Asi by ji chytil amok, jak u Erica, kdyby to marok opravdu udělal.
"Aha. Co potřebuješ, Claire?" Ošila by se nad jejím jménem, ale neudělala to, protože přes telefon jde slyšet téměř vše.
"Mám problém. Teda... Trochu větší problém. "
"Povídej."
"Po dobu devíti let, na zakázku vraždím lidí - ty zlé a odporné, pouliční zmetky," zakašlala, aby zmínila svůj slovník. "Nikdy jsem neměla kvůli tomu průšvihy u policie, protože ti, co si mě najali, to u nich zařídili. Moje identita byla tak odporně tajemná, až se mi chtělo vše zničit. Je to další práce, abych měla nějaké peníze, protože z tam té mě vyhodili.
Ale dnes mám pocit, že na to někdo přišel." promluvila.
"To je ale nebezpečná hra. Navíc bych to jako alfa všech alfů neměl dovolit a zabít tě."
Claire se ušklíbla. "Ano. Já vím. Můžete to pak udělat hned, jakmile mě uvidíte, ale to má jinou vervu." Otevřela oči. Měla je lehce modré a sladce vraždící.
Jistý Bran se potichu nadechl. "Jsi kořistí?"
Bingo, zamumlal vlčice. Ten chlap není blbej.
Claire přikývla, ale pak si uvědomila, že ji nevidí.
"Správně. Dnes mě napadl nějaký vlkodlak s malým klukem." řekla. Hned si vybavila tu klukovu nevinnou tvářičku, kterou by teď nejradši rozsekala drápy...
"Malým klukem?" podivil se Bran.
"Ano. Když jsem na chvíli toho vlkodlaka, co na mě útočil, nechala uzdravovat, ten kluk se na něj mračil. A mám pocit, že jsem něco zaslechla, ale nevím to jistě. Něco jako: Zabijeme tě. Podle vlčice to bude určitě rodinné pouto. A někdo mi doma nechal vážně aromatický překvapení."
Vlk na druhé straně mlčel. Možná přemýšlel, nebo byl zaskočený, o tom ale nepochybovala. Podle toho, co slyšela, byl marok vážný a spravedlivý muž a alfa alf zároveň.
"Byl ten malý kluk taky vlk?" promluvil po chvíli.
"Nevím. V autobuse bylo hodně lidí a neuměla jsem to zaregistrovat přes tu várku pachů."
"V autobuse. To tu nebylo hodně dlouho." zamumlal Bran.
Claire se zamračila a stiskla ještě víc telefon. "Vy něco víte, je to tak?"
Zavládlo ticho. Pak se ozvalo odkašlaní.
"Nejsem si tím jistý. Nedokážu potvrdit, jestli je to vážně ono. Ale přes telefon to nejde." Slyšela různé zvuky. Obracení listů, cvakání klávesnice a vržení dřevěné židle.
"Máš se jak dostat na letiště, Claire?"
Zakoulela očima. Vlčice v ní začala jásat.
"Samozřejmě." odpověděla. Z půlky ona, z půlky vlčice.
"Výborně. V pět ti jede přímý let do Montany. Bude ti to sem trvat přes den a pár hodin navíc. Vem si sebou jen to nejpotřebnější. Voláš že Seattlu, že?"
Vykulila oči. Možná neznala tak dobře moderní vybavení.
Odpovědět ani nemusela, Bran věděl podle další věty své.
"Přiletí tam můj soukromý pilot - je to člověk, nelekni se. V Montaně bude čekat můj syn."

Letiště bylo příšerné. Z toho nekonečného počtu zvuků a pachů měla bolehlav.
Místa s takovým množstvím lidí nesnášela. Byla obvykle zvyklá na tichá křoví, za kterými vyčkává na svou oběť. Stačilo zlikvidovat a má pár dolarů v kapse. Ale jednou (a naposled) musela být dáma v šatech na nějakém přecpaném večírku. Kromě toho, že málem zabila jednoho otravu, se ani nepochlubila. Ale i tak svůj úkol splnila. Zabila škodného a to stačilo.
Nesměla ale udělat nic, co by upoutalo lidskou pozornost. Nechtěla být pak nějakou lacnou krysou do laboratoře, které budou každý den brát krev, aby zjistili její DNA a původ. Od toho osudného dne ne.
Zvedla hlavu, když k ní přistoupil jeden oplzlý chlap. Začmuchala. Nelíbil se ani jí, ani vlčici.
"Dobrej, kočičko."
Claire se rozšířily zornice.
Nikdo mi nebude říkat, že jsem ta potulná mrška!
Jeho úsměv byl taky nehorázně nechutný. Přední zuby měl kvůli nedostatku hygieny naprasklé a měl v nich dokonce i díru. Taky mu těžce páchlo z úst. Oblečení taky nebylo nijak výjimečné, jako měli jiní lidé okolo. Ošoupané riflované kalhoty s hnědými šmouhami a modro šedou košili.
Mlčela. Kdyby promluvila, nejspíš by vrčela. Neměla pudy ke správnému chování. Je prostě tím, kým je. Když musí s někým jednat normálně, udělá to. Ale pokud to je nedobrovolně...
Zaznamenala jiný pohyb. A ten ji taky dvakrát neuklidňoval. Tolik akcí za jeden den. To je snad prokletí.
"Nechceš si vyrazit?"
"Zmizni strejdo." Nadskočila. Ten pohyb byl neuvěřitelně rychlý. Toto nebude člověk.
Starý chlap se naštvaně otočil za neznámým mužem, který se přihlouple usmíval. Působil řeči těla chladně.
Zatajila dech. Muž, který rozkázal staříkovi, aby odešel, ukázal něco, čeho se vždy obávala. Ukázal moc svých zlatých očí.
Stařec se samozřejmě vyplašil a zmizel dřív, než se stačil rozjet muž pro něco dalšího.
"I kdyby to šel někomu říkat, nikdo by mu neuvěřil." promluvil. Měl zajímavý přízvuk, vlčice zpozornila. Teď měla Claire si ho pořádně prohlédnout, protože předtím stál za chlapem.
Zaujali jí jeho černé uhlové vlasy s bílými pramínky. Díky tomu vypadal opravdu tajemně.
Claire se postavila, ale stále se ohlížela, jestli se ten chlap náhodou nevrátí s další bandou chlupáčů.
"Neboj. On už se nevrátí, je to jen otravný hmyz." řekl.
Claire se zachmuřila. "A vy jste?"
Muž, vypadající na dvacet pět, se znovu jedním koutkem ušklíbl. "Omlouvám se, ještě jsem se nepředstavil." Natáhl ruku.
"Jsem Gray Flostel - alfa z monstanské části města."
Claire se zakuckala. "Vy jste..."
"Ano. Jsem vlkodlak. Jako ty." Když mu konečně podala ruku, pozastavil se. Doslova ztuhl, Claire si toho všimla. Ale ze slušnosti se odtáhl pomalu.
"Claire, je to tak?" Přikývla.
"Ale... Vy jste syn maroka?" zeptala se. Nezaznamenala, že by to řekl.
Zavrtěl pobaveně hlavou. "Ne, to ne. Branův syn Charles je se svou družkou někde pryč. Tak poslal mě. Marok se omlouvá za zmatek, netušil to." vysvětlil a Claire se jakž takž přinutila k přikývnutí.
"Soukromý tryskáč už čeká." oznámil hned, když pominulo ticho. Claire si vzala svůj tmavě hnědý kufr a černou kabelu, kterou si chvíli prohlížela.
Pak se narovnala a vydala se za Grayem, který schválně zpomalil, i když by ho celkem v klidu mohla doběhnout a on to určitě věděl.
Zajímavý, podotkla vlčice směrem ke Grayovi a zavrněla. Claire se lekla. Tohle ještě nikdy neudělala. Kdo ví, co se jí honí hlavou.
"Tohle je Hank. Je..."
"Člověk." doplnila Claire a sklopila zrak, když se na ní Gray podíval, za co mohla asi jeho dominance.
"Přesně tak. Vzala sis teplé oblečení, že jo?" Zvedla obočí. Co se tak stará?
"Jo..." zamumlala. Zněla nejspíš otráveně, protože Gray pak celou cestu k malému learu mlčel. Byla za to ráda. Lidi, kteří od ní chtěli dokonalou práci, neustále otevírali pusy a nezmlkli. Několikrát se jí rozmotala i hlava, ale nezkolabovala. Nemělo by se to ale vlkům stávat - někde si to přečetla. A není zas tak mladá, aby jí to po čase nedošlo.
Gray se zastavil a otevřel dveře, nabídnutou rukou poznala, že je vážně slušný. Ale ucítila taky nějakou zvláštnost. A tu nevěděla jak popsat. Bál se jí? Ano, měla sklony k zabíjení a mnoho krve poskvrněné na těle, tomu by se ani nedivila. Ale tohle nebylo ono. Zdaleka ne.
Vstoupila a uznale se rozhlížela. Bylo opravdu perfektně vybaveno a designově velmi dobře navrženo. A necítila pachy jiných vlků, s čímž počítala, pokud marok taky tak zve k sobě problémové vlkodlaky do Montany, jako je ona.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama