Jak jsem potkala štěstí.

21. května 2016 v 14:14 | adís |  Otakův (depresivní) deníček
Bylo to krásné. Bylo to štěstí, malé klubíčko.
Malé. Skřapaté. Skvrnité. Smutné.


Byl čtvrtek 19.5.2016. Taťka mě omluvil ze školy a tudíž jsem musela vstát o hodiny dřív, než vstávám do školy. Samomzřejmě jsem si zapoměla nastavit budík a taťka mě v 6:04 vzbudil a začal nadávat, jakto, že ještě spím. Vyskočila jsem z postele se do... no, běžně normálního oblečení (černé tričko s vlkem, hunatá černá mikina, tmavě modré rifle).
Cesta trvala kolem hodiny, 50 kilometrů.
Dědinka byla... příjemná i nepříjemná. Když jsme našli cíl, vystoupili jsme a podali si ruce s pánem, který nás očekával. Jakmile jsem oddělila kontakt s jeho rukou, přepadl mě pocit mu nevěřit a rovnou mu jednou lištit (moravský slovník).
A možná dokonce i dvakrát.
Protože jestli b tomu řekl člověk dvůr... pak je blázen. Dvě auta za sebou, namačkané přes celý obsah chodníku, který jsme museli opatrně přecházet. Za nimi přes celou šířku kopce štěrku, které jsme museli zdolávat jako Mount Everest a pak jít blátěnou zemí mezi labyrintem cihel. V tu chvíli jsem litovala svých botou, potažené lehkou látkou.
Hned jsem to ucítila. Povidomý zápach výkalů a betonu.
A pak jsem se rozzářila a zapoměla na první dojem dvoru.
Mezi nohama mi klouzala malá roztomilá štěňátka, později přiběhla i máma. Krásná, černá a místy nervózní. Pak mi taťka zašeptal, že možná už ví, oč se jedná a že se něco děje. Proto bloumala pořád neustále u štěňat a mezi námi.
A já se zamilovala.
Byla tři. Dvě černé a to třetí... o můj bože. Jako pravý lovecký vlk, s hnědými fleky a černou srstí. Pravý Neměcký ovčák. Jejich otec byl sakra obr a už jen pohledem šlo poznat, že má nějaké roky.

Při příjezdě domů, jsem celá oslintaná a zhrbená (kvůli skrýši, kterou jsem musela v autě udělat ze svých zád, aby se mohlo štěně kam schovat) ho položila na dvůr, na koberec. Chvíli ležela. Očima kontrolovala okolí, kde se nachází. Ani jsem se jí nedivila, ten pocit znám.
Taťka ještě před tím, než jsme jeli, přichystal misky a koupil granule.
Z povzdálí jsme ji pozorovali a rozplývali se. Tátův a můj sen rázem splněn. Zatímco on na to uskutečnění čekal 25 let, já jen pár, co jsem se v osmi začala o psi zajímat, bylo to tu.
Německý ovčák. Pes, který miluje svého pána a je věrným přítelem.
Jméno jsme zatím neměli, ale měli jsme pravidla:
- nekřičet na ní, měla by potom špatné zkušenosti a bála by se
- věnovat jí mnoho času

Když se najedla, napila a zjistila, že nám může důvěřovat, otevřeli jsme dveře do zahrady. To bylo teprve něco.
Ano. Čmuchala, mapovala okolí. Po chvíli začala ale plakat a hledat mámu a sourozence, ale my ji včas zabavili tenisovým míčkem, který se marně snažila chytit do tlamy. Smáli jsme se, jak plantala nohama a když zavrávolala, ulehla a dělala jakože se nic nestalo. Přece si neudělá ostudu, že je tak nešikovná.
Poté, co taťka odjel do práce, jsem s ní zůstala témeř celý den (opravdu celý den!) a hrála se s ní. Málem jsem usnula na vyhřívaném molitanu, když v tom zazvonila návštěva. Kamarádka.
Ta se naprosto rozplývala nad nad tou krásou medvědí hladké srsti a štěněcíma očima. Byla dokonalá, bez chyb (kdyby neokusovala růžičky...)
A jen spala, když jsme si s kamarádkou vykládaly o knihách a o bestsellerech.
Pak jsem jí říkala, že mě napadlo, že by se ohla jmenovat Cassie. A kamarádka se rozesmála. Protože den předtím jsme se spolu dívali na film Pátá vlna, jejíž hlavní hrdinka je právě Cassie. Tak proč ne? Požadavky to splňuje: má to dvě slabiky...
I když se tak oficiálně nejmenovala, nazývali jsme ji tak. Připadalo mi to hloupé jí tak zblbovat, ale kamarádka si nenechala pomoct.

Sedím na chodbě mezi dvorem a zahradou, nohy opřené o zeď, záda na protější zdi, takže kdyby chtěl někdo projít, musel by mě asi přeskočit a pod nohama právě ona.
Nevěřím, že jí dám to, co by jako pes potřeboval. Sama si nevěřím, ale pokusím se jí dát ten veškerý čas a péči.
Splnilo se to, přesto se cítím trochu nejistá.
Takhle jsem potkala štěstí.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 K. K. | Web | 21. května 2016 v 14:24 | Reagovat

hezkýý blog:))

2 Asuka Asuka | E-mail | Web | 22. května 2016 v 12:28 | Reagovat

Do háje, Adís :D Teď si připadám jako špatnej majitel psa.. T.T Chuděra.
Ale jinak si tam napsala fakt dobře :3 To štěně je uplně úžasný.. x33

3 Anna Anna | Web | 29. května 2016 v 11:30 | Reagovat

Vrátilo mi to vzpomínky na dobu před pěti lety, kdy jsem si jela pro své chundelaté štěstíčko :). Nemůžu uvěřit, že už je to taková doba, teď už je můj kamarád obří, trošku postarší, ale stále s duší takovou, jakého jsem si ho odvezla od maminky; štěněčí a hloupoučkou.
Ať si s pejskem šťastná :)!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama