Eater hearts, | 2.

17. června 2016 v 21:00 | adís |  eater hearts / požírač srdcí
Další díl. Děkuji za ohlasy.


> 2.

Ve škole se neustále probíralo o ztracených lidech a diskuse došla k závěru, že se v našem lese skrývá nějaký psychopat a zabíjí. Možná je v tom kousek pravdy, ale je spousty jiných lesů, kde by mohl… hm, to.
Neměla jsem ale žádnou sílu se k nim připojit, protože už tak jsem měla plné myšlenky Stefana a mámy, která je na dně svých sil.
Teď jsem si už nedokázala představit, jak by to vypadalo, kdybych se ztratila i já. Stefan mámě způsobil dost muk. Měla bych být taky na pokraji, ale neznala jsem ho jako svého strýce dostatečně, abych po něm steskala. Máma mi o něm jen někdy vyprávěla, jako moc jí ho připomínám a jak jsem mu podobná a ukazovala mi i nějaké fotky, ale nějak si ho nedokážu přiřadit.
Dívala jsem z okna, kde se začínaly rosit první kapky deště. Nebe bylo poseté šedými mračny a o kus dál úplná temnota. To bude zase bouřka…
Když skončily všechny vyučovací hodiny, divila jsem se, jak je možné, že jsem nebyla vyvolaná nebo se nějaký učitel nezeptal, co se děje.
Odemkla jsem si skříňku, obula si boty a vyšla ze školního areálu. Jak jsem vyšla, začalo pršet víc než jsem si přála. Jediný problém bylo, že autobusy, tam kde bydlím, nejezdí a já nemám ani deštník.
Nechala jsem kapky deště se plazit na mém obličeji. Koukla jsem se nahoru, i když mi to moc nešlo. Možná obloha taky plakala…
Dala jsem si ruce do kapes, abych zahnala tu zimu a rozklepala se. Zima byla, to ano, ale to nebylo jen tím.
Moje cesta do školy a ze školy se točila kolem kraje Černého lesa, několik kubíků velký. Ale ne tak, jako někde v jiných a mnohem větších městech. Tady žije jen přes pět tisíc obyvatel.
Udělala jsem krok vpřed. Srdce mi poskočilo, když jsem zachytila šustnutí, které zavinil ostrý studený vítr. Vypustila jsem vzduch z úst úlevou a udělala další krok. Čím víc kroků jsem udělala, cítila jsem se sebejistěji, ačkoliv bych měla mít strach.
Křup.
Leknutím jsem se zastavila v pohybu a polkla hnusnou pachuť v ústech. Tohle neudělal ani vítr a ani já.
Otoč se a bez domů, rodiče budou strachy bez sebe, našeptávalo mi vědomí, ale i přesto jsem ho neuposlechla.
Srdce mi splašeně tlouklo, i když se nic nedělo. Prozatím.
Podívala jsem se do temnoty lesa. Nebylo tam nic, čeho by se člověk měl bát nebo…
Bože. Nevím, co to do mě vjelo, ale přes tu hrůzu v nitru, jsem nakoukla do hlubiny lesa.
Pootevřela jsem ústa, která chtěla něco udělat, vykřiknout, cokoliv. Ale nic z toho se nestalo.
Okamžitě se mi vybavila fotografie, kterou mi máma vždy ukazovala. Stefana.
Na ulomené větvičce visel kousek utržené bundy, přesně ta, kterou měl na fotce Stefan. Ale to nemůže být možné. To…
Ozval se hrom. Hrůzou jsem nadskočila, celá mokrá, s botami od bláta. Polkla jsem výkřik a belhala se zpátky. Díkybohu, že jsem nezakopla.
Utíkala jsem, co mi síly stačily. Když jsem zpomalila u kraji silnice, popadla jsem se za břicho, které nesnesitelně bolelo a zpomalila. Hlava mi naháněla hrůzo strašné pocity strachu, ze kterých se mi zamotal svět. Nemohla jsem popadnout dech, i představě, kdyby to zjistila máma. To mi trhlo srdce.
Popadla jsem silněji svůj promáčený batoh a co nejrychleji šla svou cestou domů. Neobešlo se to bez stálého ohlížení za sebe.

"Lou!"
Na ramena mě dostihla tíha mámy, znějící spíše ustaraně než zlostně. Kdybych neměla v sobě žádnou sílu, spadla bych spolu s ní na zem, ale já ji nadzvedla. Pak jsem pochopila, že pláče.
"Mami…" zašeptala jsem a to je poslední, co jsem za celý večer řekla. Sama jsem zjistila, že bych ze sebe ani nic nevytáhla, ani kdyby mě vyslýchali policisté. Hlas se mi třásl, hned při pomyšlení, jaké hrůzy se v tom lese dějí a co jsem tam viděla. I když jsem byla na pouhém kraji, viděl jsem a pochopila toho dost.
Ale jak jsem mohla vědět, jak je to tam dlouho? Bylo to opravdu Stefanovo?
Bože. Popadla jsem se za hlavu, která přinášela tak paranoidní myšlenky. Než jsem si to stihla rozmyslet, hrábla jsem do spodního šuplíky a přehrabovala se v něm. Papíry, třídní fotky,... tady. S bolestí jsem si prohlížela obrázek muže, s kaštanovými vlasy, mírnou bradkou, úsměvem na tváři. Přejela jsem prstem po skleněné orámované fotografii, jako by byla z nejtenčího papíru, který by se měl hned rozpadnout na popel. Popohnala jsem slzy. Proč? Proč pro něj roním slzy, když ho ani neznám? A nikdy jsem ho neviděla?
Ne. Mámě to nesmím říct. Nedokážu si představit, jak by reagovala.
Uchovala jsem fotku zpátky do hromady bordelu a zahrabala co nejvíc ke spodku. Zavřela jsem šuplík a stěží se postavila. Čisté oblečení se mi lepilo na vlhkou pokožku.
Tak tak jsem se posadila na postel, dřív, než jsem stačila sklouznout na zem. Motala se mi hlava. Kručelo mi v břiše, ale neměla jsem hlad. Když mě táta volal před chvílí na večeři, odmítla jsem. Jednoduše jsem nepřišla. A ani nedojdu.
Moje myšlenky mi nedovolily zajít někam jinam než k tomu lesu. K tomu strachu. Stefanovy bundy.
Ještě včera jsem řešila mámin případ muk, neustálého pláče a ustaranosti. Nyní jako bych se do mámy převtělila. Chápu, jak se cítí. Ne určitě tak, jako ona, ale něco se tomu rovnat musí. Sama se nechápu. Proč… proč se tak bojím? Proč mi pořád tluče srdce? Proč pořád pláču?
Bokem jsem zalehla do postele, kterou jsem nevnímala jako tu měkkou, kde mě vždy máma uspávala, ale jako jehly. Jako jehličí z lesa, okolo něž chodím už tak dlouho…
Nakonec jsem dovedla myšlenky ke spaní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gabriella Gabriella | 18. června 2016 v 11:18 | Reagovat

Je to hrozně mega luxusní povídka a pokud jí nedopíšeš Karkulka ne tebe pošle vlkáá! :D

2 spirit-lizard spirit-lizard | Web | 19. června 2016 v 19:39 | Reagovat

Úplně jsem se do toho začetla a bylo to takový děsně napínavý a všechno :3 Prostě úžasný :D
Btw. někdy skáčeš z minulého času do přítomného (taky to někdy omylem dělám -n-) :D ale i tak je to vážně super :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama