Eater hearts, | 3.

24. června 2016 v 21:08 | adís |  eater hearts / požírač srdcí

> 3.

Zablácená cesta. Déšť padá po miliony kapkách a postupně se ztrácí na zemi. Cestou se ozývá čáchání vody; nepřetržité, nikdy nekončící.
Muž v zelené bundě splašeně dýchá a běží. Běží o závod jako kořist. Ovšem že, on tou kořistí vlastně je. V očích má vepsán strach. Vklouzne do vlhkého lesa. Bunda se mu zasekla o kus větvi, urychleně se otočí a škubne s ní a uhání dál.
"Ne!" vyjekne muž a dívá se ke každému porostu. Ale jen ticho přehlušují kapky deště. Nikde není nic.
Muž se skácí k zemi, unaven a vyčerpán. Jenže srdce mu bije pořád stejně.
"Strach… tak chabé projevy lidí..." Hlas zašustí mezi křovinami. Nikoho by to nenapadlo, ale nyní byl déšť jak by nepřítelem. Strážil tajemství za svou hudbou.
Muž se zmateně otáčí kolem své osy, oči vykulené. Pak se před ním zjeví stín; ne příliš velký, ani malý. Byl to stín muže, kterému nešlo vidět nic, ani tvář.
Stefan vykřičí a následuje tma.

"Lou, škola!"
Vstala jsem splašeně ze židle, která zakvíjela. Odstrčila jsem se od stolu, na které jsem celou noc ležela. Že bych byla i náměsíčná?
Ale… Zamrkala jsem. Byla to jen noční můra? Není možné, aby…
"Lou!" vykřikl hlas mámy.
"U-už jdu!" zaskřehotala jsem a nasoukala se co nejrychleji do fialových riflí a modrého svetru. Ani jsem se nestihla učesat a šlapala po schodech dolů, do kuchyně. Máma si mě změřila. Pak trochu vytřeštila oči.
"Lou, proboha… co se děje?" zeptala se mě, přiblížila se, ale já ji odstrkla. Polkla jsem omluvu. Na to nemám.
Začala jsem se rádovat snídaní, která už pro mě nebyla tak poživatelná, jak bývala každé jiné ráno. Chutnalo to jako...hlína. Pustila jsem chleba z prstů. Máma se ke mně od linky otočila.
"Lou, zlatíčko…" zkusila to znovu. "Všechno bude v pořádku."
Nevím, co myslela tím všechno, ale určitě nezažila to, co já. Živá noční můra o ztraceném bratrovi mé mámy. Opravdu paráda. Poletím k psychiatrovi. Ale nemohlo to tak být. Přesto to dávalo smysl; ta bunda, ten kousek látky. A ta cesta… Ta cesta, kterou já chodím do školy. Můj bože.
Prudce jsem se postavila, talířek zadrnčel o dřevěný stůl. Předklonila jsem se před botníkem a vyndala své nejpevnější, které jsem našla.
"Ale Lou…" zašeptala máma. "Aktovka."
Ach. Na to jsem úplně zapomněla. Už z toho všeho blouzním.
Otočila jsem se zpátky a i v botech jsem vyběhla do svého pokoje. Zastavila jsem se před skříní, kde byla pověšena. Když jsem se otáčela, všimla jsem si, že okno je pootevřené. Zmocnila se mě panika. Nepamatuji si, že bych ho otvírala. Co nejrychleji jsem se vydala zpátky a zabouchla bez pozdravu dveře.
A radši jsem cestu do školy vzala obloukem. A hodně velkým. Jen jsem si vzpomněla na ten sen, kde Stefan utíkal jako o život, zmatený, vystrašený. To bylo vlastně snad poprvé, co jsem ho viděla. Ale to si musela moje mysl je vytvořit. Tu haluzi, to vidění. Nemusí… to přece nic znamenat. Byla to jen noční můra. Ale proč jsem z ní tak nervózní, bez sebe?
Ve škole jsem byla dřív než kdy jindy. A o kolik? Přesně o patnáct minut. Sedla jsem si do lavice a následně na ni položila i svou hlavu, která mi připadala najednou těžká. Chtěla jsem brečet. Někam utéct. Pryč od toho lesa.
Do dveří trefily moje spolužačky.
"Viděla jsi ho?" zeptala se jedná. Zrovna ona si mě všimla, ale neřešila to a šla se posadit do své lavice. Kamarádka jí následovala.
"Toho nového? Ne. Ale od Britney jsem slyšela, že je strašně pěkný, jako vystřihnutý z hororového filmu." Obě se zasmály.
"Z hororu, jo?"
"Znáš Britney… Krvavej fanoušek. Ale má dobrý vkus na kluky."
"To máš recht. Přijde sem do školy?"
"Netuším. Možná ho uvidíme, možná ne. Britney nám ho určitě představí."
Opět se zasmály, ale dál jsem je už neposlouchala. Z hororu, jo? Nikdy jsem se hororů nebála, ale těchto masakrů, co se dějí poslední měsíce, nechci o nich ani slyšet. Kord teď. Srdce se mi zase bilo do hrudi.
O půl hodiny jsme se dočkaly dalších a dalších spolužáků a spolužaček,kteří narušili bájné ticho.
Jako obvykle se bavili o ztracených a o tom novém, o kterém přinesla drby Britney. Všichni se k ní shlukli a chtěli vědět vše, co věděla. Jak vypadá, jaký styl oblečení nosí, má brýle, je sladký,...
Stále jsem ležela hlavou na lavici, než se někdo nahrnul k oknu a vykřikl: "To je on, Britney?!" Spolužáci se podívali z okna; i já vstala. Zadrhl se mi dech v hrdle.
Britney se uculila. "Přesně tak. Jmenuje se Michael." Zamávala mu. O několik vteřin si ji všiml a zamával taktéž k pozdravu. Pak hlavou otočil o pár stupňů a spočinul na mě. Vytřeštila jsem oči. Holky si mě změřily.
"Ty ho znáš, Loussiano?" zeptala se kamarádka Britney svým nechutným tónem.
Jeho chladné oči…
"Loussiano!" vykřikla Kerry a zatřepala se mnou jak žárlivá přítelkyně.
"N-ne…" zachraptěla jsem. Nemohla jsem od něj odrhnout zrak, jinak by určitě z toho chodníku zmizel. Přesně jako v hororech.
"Tak proč na tebe tak civí?"
"Třeba se už viděli…"
"Nebo se znaj dřív než s tebou, Britney!" Třída se zasmála.
Kluk venku, v zamračeném počasí, jako by s tím počasím splynul. Oči měl mírně zamračené jako ty mraky. Ucouvla jsem od okna a nevědomky si sedla do lavice.
Je to ten, co loví ty lidi?
Loussiano, přestaň s tou paranoií! Zhoršuješ si to!
Zamžourala a rozhodla se vše ignorovat, dokud neskončí škola.

V šatnách byl hluk. Britney a její holky vřískaly o sto šest, až mě z toho znovu zabolela hlava a já si okamžitě vzpomněla na včerejšek. Zrychlila jsem tempo z školního areálu, když v tom se mi do cesty postavil stín. Stín. Vyjekla jsem a neopovažovala se podívat nahoru, do obličeje neznámého. Měla jsem strach. Zase.
"Hej," Hlas byl hluboký jako samotný Černý les.
"B-běž pryč…" zamumlala jsem a uhnula na levou stranu, jenže i tam byla… cesta neústupná. Polkla jsem vztek a výkřik.
Zvedla jsem pohled, to byla ale chyba. Hned jsem ucouvla a spojila si toho kluka s nestvůrou. Počkat. S nestvůrou…?
"Neznáme se?" zeptal se Britneyinin kamarád, ale já se rozběhla a silou do něj narazila, ať mi uhne z cesty. Úspěšně. Cítila jsem na zádech jeho mrazivý pohled.
Proč ho vlastně podezřívám na první pohled? Hned jsem si ho spojila s tím stínem z noční můry, kdy stál nad strýcem Stefanem a šíleně se šklebil.
Ne. Určitě se neznáme, Michaeli. Stvůro z temnot. Jsem přesvědčená, že jsi stvůra. Jde ti to vyčíst z očí. Z těch rudých, co mají démoni.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gabriella Gabriella | Web | 24. června 2016 v 21:15 | Reagovat

Hele jako já už netuším jak komentovat tvoje články?! Jde jinak napsat- Mega dokonalý jako vždycky? ♥ nechci aby to znělo otřepaně :'D

2 ✧ naega hosh ✧ naega hosh | Web | 25. června 2016 v 9:53 | Reagovat

Sakra, tahle část se mi opravdu hodně zamlouvala! Ten styl psaní a také směr, kterým se to všechno upíná. - máš nového pravidelného čtenáře! ♥
p.s - děkuji za ohlas k mým blbostem, co jsem napsala. Opravdu jsem nečekala, že by se to někomu mohlo líbit. Vážím si toho!

3 Asuka Asuka | E-mail | Web | 26. června 2016 v 16:00 | Reagovat

kyjusdhgfvbcjezsrdfhv rtg
Já si vybrala dobře x33 je to uplně mega moc dokonalý adís, lepší než jsem si to představovala :D :3 jen tak dále, hrozně se mi to líbí.

4 Santare Santare | Web | 30. června 2016 v 13:51 | Reagovat

Hrozně dobře se to čte :3 Nemůžu se dočkat dalšího dílu ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama