Život je krátkej.

22. října 2016 v 18:14 | adís |  Otakův (depresivní) deníček


Dnes jsem měla sen, kdy byla po celém světě apokalypsa zombie. K začátku tam bylo více scén, které si ani moc nepamatuji, ovšem dostal mě moment na konci.
Byla jsem s tátou na půdě, odkopli jsme žebřík, aby náhodou nějakým způsobem nevylezli zombie za námi. Též jsme zadělali díru, kterou se na půdu leze.
Seděli jsme u sebe a čekali. Poslouchali řev těch nemrtvích, jež si ládovali naším domem. Slyšeli jsme, jak Cassie štěká, oni jí však nebrali vůbec jako své jídlo. Ale nás, hledali nás, živé.
Po několika minutách se ozval rachot a nechutné a až moc blízké bručení. Když jsem se rozechvěle podívala dírkou na stříšku, rozbušilo se mi srdce. Oni se skládali na sebe do takové výšky, až se dostali k nám. Vím, že je to blbost, protože tak chytří být nemohou, však to byl jen sen.
Podívala jsem se na tátu. I když to byl chlap, taky měl strach. Jako já.
"Radši zemřu, než abych zabíjela jiné a pak jimi byla zabita." zamumlala jsem. Možná to nebylo tak přesné jako v tom snu, ale nějak tak to bylo. V tu chvíli jsem se rozbrečela a chytila taťku za ruku. Ten mě jakýmsi mi neznámým pochopil a přikývl. V ten moment se prkno, čím byla uzavřena díra, prasklo a my se s taťkou navzájem propíchli noži.

Někomu se to zdá být hnusné. Někomu se zdá, že jsem blázen. Někdo si možná říká, že jsem moc mladá na to, abych se dívala na horory. Upřímně? Posledních pět let jsem se na žádný horor nepodívala, takže nemám vůbec šajna, jak je možné, že jsem po té době měla sen o zombie.
A jakoby ten sen předvídal, co se stane, když se probudím.
Ačkoliv je to trochu osobní, mám problémy se střevy. Už odmalička.
V únoru, kdy jsem byla v nemocnici na ten samý problém, mi doktor řekl, že to každým dnem, každou sekundou, každým rokem, bude horší a horší. A že je to i smrtelné.
Včera v noci jsem si dala projímadlo, abych pak měla zase nějaký ten čas pokoj. A je to šílené. Prostě nejsem v tomto normální. Má kamarádka, jež se probojovala rakovinou, má podobný problém. Ale ona nemá střeva zlenivělé, ale má jen některé orgány, které jen nefungují tak, jak by měly.
Ale už od mala je to prostě bolest za bolestí. Zkouším sama bojovat, ale zjišťuji, že místo toho, abych bojovala já, bojuje místo mne někdo jiní. Má teta, která mě nutí cvičit, masíruje mi břicho, což je nesnesitelné. Taťka, který se mi snaží říct, že je to velmi důležité. Všichni si myslí, že na to kašlu. Já se snažím, ale prostě to nejde. Je to jak fyzická, tak psychická bolest.
Když jsem se zase prohýbala v bolesti, začala jsem brečet a vše si namlouvat, že je to vše má chyba. Ano je, uvědomuji si to. Je to má chyba, že prostě nechodím, tak jak bych měla. Začala jsem vykřikovat, jak musí být táta zklamaný, že má takovou dceru, všem jsem se "vcucla" do hlavy a představila si, jak se musí cítit, když mi pomáhají. Pořád dokola. Jak bojují za mne.
V tu chvíli, kdy jsem si vše prolétla, jsem chtěla napsat dopis a jednoduše vše ukončit.
Mám sny, ale kolikrát jsem si řekla, že je můj osud již psán a říká mi, že prohraji. Že spadnu a nezvednu se. Cítím, že je to tak. Známky mám k ničemu, tudíž si nesplním sny spisovatelky. Do konce měsíce můžu napsat do soutěže povídku, jež se týká historie města, ale já nebojuji, ačkoliv chci. Co to znamená? Jít za sny. Já je neumím pronásledovat.
Chtěla jsem se zabít. Ukončit vše, co začalo, když jsem s poprvé nadechla. Komu bych chyběla? Možná svým kamarádům na internetu, nikoliv těm, které potkávám ve škole, možná pár lidem ze života.
Občas přemýšlím, co ze mne bude v budoucnu. Určitě uklizečka, jak říká táta. Ale co když žádná budoucnost pro mne neexistuje?
Nemusím vědět kdy, ale vím, že někdy umřu. Každý umře, ano. Kvůli svému zdraví, za který nedokážu bojovat, protože se bojím bolesti. Bojím se lidí, bojím se emocí, bojím se světa,... bojím se sebe.
Je to nepříjemné téma, vím. Je to šílené, podlé, nechť si všichni myslí, ať nemyslím na takové kraviny, že jsem dítě. Že vše bude dobré.
Ale nebude. Já to vím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gabriella Gabriella | Web | 22. října 2016 v 22:05 | Reagovat

Proto ti bylo zle...
Určitě by jsi chyběla spoustě lidem, například mě...co bych si bez tebe počala *-*
POcit, že to vše chceš ukončit znám moc dobře. Ale mé problémy jsou ve srovnáním s těmi tvojmi nic. Adís, tak ráda bych ti řekla že vše bude v pořádku, bude dobře a zlepší se to. Podpořila tě a možná i zlepšila náladu, ale absolutně nevím jak... Doufám že ti bude lépe a bojuj prosím :)

2 Venea Venea | Web | 23. října 2016 v 0:35 | Reagovat

Mrzí mě, že takto trpíš. To, co prožíváš... musíš být silná osoba. A také že jsi, kdybys nebyla, už bys to vzdala dříve...
Drž se^^ je to těžké, je to bolestivé a vím, že bolest zaslepuje a znemožňuje vidět ty "hezké věci", ale člověk po tobě nemůže chtít, aby z tebe, po těchto problémech, byl optimista. Hlavně se drž, buď silná^^
Nepřestávej bojovat, je to těžké, ale když se vzdáš, ty následky nebudou o nic lepší...
Hlavně se drž *hug*

3 Eʟʟɪᴇ Lɪɴᴅᴇᴍᴀɴɴ👽 Eʟʟɪᴇ Lɪɴᴅᴇᴍᴀɴɴ👽 | Web | 23. října 2016 v 8:46 | Reagovat

Zajímavý sen. Skoro mi dává nápady do mého příběhu. ^^

Ve snech je občas to, co se stane, nebo to, co si podvědomě přejeme... Fakt nevím, co mělo znamenat tohle.

Ale jinak ti musím pochválit design, moc hezky vymyšlený. :)

4 Asuka Asuka | E-mail | Web | 23. října 2016 v 15:17 | Reagovat

Neumět bojovat... Každý z nás za něco musí bojovat. Jestli mám být upřímná, já nebojuji. Neumím to. Stejně jako ty. Jsou věci kterých se tak strašně moc bojím, ale neumím se s nimi vyrovnat.
A stejně jako ty, neumím pronásledovat své sny.. Oni si všichni myslí, jak je to snadné, když máš dobré známky, ale není. Nesnáším, když se mě lidi ptají, jestli chci být to nebo to. Můj sen je pro většinu lidí hloupý a.. jednoduše dosažitelný. Ale pro mě ne. Já za to neumím bojovat. Chci, ale nejde to. Takže mi prosím věř, že tě aspoň trochu chápu.
Vím jaké to je chtít skončit.

Chyběla by si mi. Chtěla by jsem ti nějak pomoci, ale sama moc rady rozdávat nemůžu.. Ale jsem tu. Jsem tu pro tebe, vždycky. Budu ti držet palce. Bojuj. Bojuj každý den.

5 Mimi Mimi | Web | 23. října 2016 v 18:42 | Reagovat

Ahoj, v první řadě ti chci poděkovat za milý komentář a návštěvu.
A za druhé tě jdu trošku povzbudit.
Nebudu komentovat sen, protože každý máme podobné sny, a kolikrát i horší.

Také jsem spadla na dno, s panickou úzkostí. Vím jaké to je, mít bezmoc. Ale vyhrabala jsem se z toho a snažím se obklopovat pozitivními věcmi. Říkala jsem si také komu budu chybět, a vím že je to moje rodina. A i tvé rodině bys moc chyběla, podle toho co jsem četla, se kvůli tobě snaží, protože jim nejsi lhostejná. Pokud bys jim byla na obtíž, nedostávala by jsi takovou péči jako dostáváš ted. Svého snu můžeš vždy dosáhnout, zní to bláznivě, ale neuvěříš tomu, co dokáže tvé podvědomí a pozitivní myšlení. Já vím zdá se to těžké a nesmyslné, ale já si tím také prošla, chce to jen se nevzdávat. Nikdo po tobě nechce bojovat ze všech sil, naučit se to trochu trvá. Pokud budeš mít zájem můžeme si o tom promluvit soukromě :) Nikdy nejsi sama, vždy je tu rodina, pamatuj. ( Podívej se na film Tajemství, dosst ti pomůže)

6 Emo Emo | E-mail | Web | 23. října 2016 v 19:39 | Reagovat

Velmi zajímavý sen
Ano tento pocit znám. Od narození mám nemocné plíce. Vím že bych měla dodržovat svou léčbu ale kašlu na to a pak si to vše jen vyčítám. Jsem naštvaná že mi někdo chce pomoct a zároveň bych tu pomoc moc chtěla. Vím že je to těžké ale musíš bojovat. Bojuj dokud můžeš, protože jednou už bude pozdě. Všichni jsme tu pro tebe :)

7 KatkaInk KatkaInk | Web | 23. října 2016 v 21:15 | Reagovat

Tvoj článok ma zaujal. Všetci máme svoje problémy, svoje diagnózy a svoje prekážky. Všetci máme obmedzený čas a je len na nás ako ho využijeme - je na nás či chceme byť číslom v systéme alebo bojovať a byť menom. Prajem ti, aby si sa prekonala a bola menom, nie číslom.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama