Byli jsme spojeni alchymií | kapitola osmá

17. listopadu 2016 v 21:05 | adís |  Byli jsme spojeni alchymií [roy x riza] | fma fanfikce
Někdy si říkám, zda někdo z dnešních dětí vzal do rukou hubku nebo utěrku na nádobí a pomohl třeba rodičům. Už dnes po páté jsem viděla, jak všechno každý ukládá do myčky. Hm, to se ale točím pořád kolem stejného kolečka.
Užijte si díl.


8. UČTE MNE

Nedokázal spát. Myslel si, že bude mít noční můry. Přemýšlel o tom celou noc. Nechtěl se ani hnout. Nechtěl jíst a ani pít. Jeho tělo bylo slabé. Silné kruhy pod očima, hromada výčitek v hlavě a obrazy ohně.
Ráno, které si ani neuvědomoval, že je, se otevřely dveře pokoje, ve kterým se... záhadným způsobem objevil. Nevzpomínal si.
Špatné myšlenky povadly a uhnuly stranou, když rozeznal přes pootevřené oči malou blonďatou dívku. Chtěl se pousmát, ale ani to nedokázal. Byl bez sil.
Položila mu čaj na stolek vedle postele a k tomu přidala i talířek, na kterém byl chleba s máslem. Pak se na něj lehce podívala. Měla zvláštně smutný a jako by navždy mlčící výraz. V tom posledním se ale spletl.
"Měl bys jíst... Budou ti vidět kosti..." zamumlala, spojila ruce za zády a s lehkou otočkou odešla tiše z místnosti. Podíval se na strop, když si uvědomil, že mu to bílé nic všechno zhorší, koukl se z okna. Tam zaostřil na oranžové zahrádce pana Hawkeye, který jakž takž klečel na trávě. Roy se podíval pořádně. A zavřel bolestně oči.
Pan Hawkeye seděl před hrobem a Royovi došlo, že před hrobem jeho ženy.
Takže každým dnem... kdy se pan Berthold díval z pracovny z okna... se díval na hrob své ženy.
"Bože..." zahlesl, cítil, jak ho síla slov zase opuští. Rukou si zakryl obličej a začal tiše klít, jež to nemohl slyšet ani... ani Bůh.
Po chvíli se dveře otevřely, Roy sebou ani nehnul. Zhluboka se nadechl. Skrz prsty se podíval na pana Bertholda a pak se zase díval do tmy svých dlaní.
"Vě..." zmlkl, když nad myšlenkou zapřemýšlel, "věděl jste to...? O... rodičích?" Odmítal se na pana podívat. Nechtěl vidět pravdu z očí, ale ze slov.
"Ano. Studovali zakázanou alchymii. Výzkum Kamene Mudrců." odpověděl Berthold.
Roy sevřel pěsti. Vzpomněl jsi, když v jeho první den otevřel knihu Alchymie a o Kameni četl. Nikdy... nikdy by se nedokázal představit, že...
"Sledují mne, že...?" zamumlal. "Amestrijské vojsko."
Hawkeye mlčel. Roy si to proto vzal k srdci jako ano.
Roy si pomalu, jako bez duše, oddělal dlaň z tváře a převrátil hlavu, měl zavřené oči.
"Pane... chci. Chci dvě věci." zašeptal, kupodivu ho zřejmě starý pán slyšel, protože neudělal ani krok.
"Chci jí vládnout. Chci vládnout ohnivé alchymii," nadechl se, "chci, aby už kvůli mé bezmoci zemřel někdo další. Chci, aby bez mého svolení nesvořelo ani jedno dřívko. Chci těm plamenům Ďábelským vládnout já. Na každý rozkaz, na kadou myšlenku." Otevřel oči.
"Učte mne, pane Bertholde."

* * *

Hnědé vlasy. Šedé oči. Úsměv na tváři. Roztrhané oblečení.
Od té rvačky toho kluka nikdy Roy neviděl.
Seděl na verandě a pozoroval přicházející jaro. Rok... uběhl rok. Armáda už nebyla v takovém pozoru, aby ho našla. Ptáčci štebetali a sbírali zobáčky zrní ze zemi.
Roy je tiše sledoval.
Změnil se. Jak fyzicky, tak psychicky. Poslechl kluka, už nikdy nebojoval na blízko. Sám Berthold mu to řekl a prozradil techniku.
V rukou dřímal bílou rukavici.
S ní bude mít budoucnost. S ní ovládne oheň. Už nenechá žádný oheň, aby nechal shořet dům. Dokáže, že ačkoliv je ten Mustang, změní budoucnost své země.
Nosem zaregistroval známou vůni. S poloúsměve se otočil a před rameno viděl ji. Tu, která mu pomáhá s učením. Ta, která mu dělá pořád ten stejně dobrý bylinkový čaj. Ta, která ho potěší jejím lehkým roztomilým úsměvem.
Roy za ten rok zjistil, že je naprosto stejná jako on. Sledoval Bertholda a jeho dceru a jejich chování. Riza se ho bála. Později Roy zjistil proč. Berthold chtěl, aby jeho dcera také vlastnila ohnivou alchymii - ale nedělal to jako otec, ale jako... zvíře. Riza má pokryté tělo jizvami, avšak její silná duše je tu stále. I když nechtěl, připletl se do toho a zachránil ji před dalšími ranami, které byly za špatné odpovědi. Roy chtěl vládnou síle alchymie, řekl, že on se postará o to, aby jí celou pohltil.
Vřele se na něj usmála - cítil, že to špatné, které k němu cítila, je pryč. Riza ho neměla ráda, protože si jeho otec všímal více a hodnotněji, než ji. Komu by to nevadilo, však.
"Děkuji," řekl, nechal rukavici v klíně a oběma dlaněmi si od ní převzal hrnek s čajem.
Pokývla a sedla si vedle něj. Sledoval stromy, které začínaly nabírat zelenou příchuť. Zavřel pokojně oči s lehkým dolíčkem.
"Dám se k armádě." řekl najednou. Riza se na něj podívala, byť možno nechápala, co vojákem být znamená. Otec byl proti vojákům, možná proto.
Pousmála se a přivřela smutně víčka dolů, na zahradu. "Změnit zemi, že?" zašeptala.
"Ano." Nevšiml si její emoce. V hloubi srdce doufal, že mu věří. Už jeho básně o změně země musela znát nazpaměť.
Usrkl z čaje. Usmál se - stejně dobrý jako vždy.
"Takže... budeš mi stát po boku, budeš tady, abys viděla, jak se svět mění k lepšímu?"
Její oči lehce zakouzlily. "Samozřejmě, že ano." zašeptala.
Naposled se usmál, vzal hrníček do jedné ruky a zvedl se. Rukavice byla dávno ubezpečena v kapsi. Druhou ruku natáhl a s tím nejkrásnějším lehkm úsměvem a vlasy, poletující kolem jeho tváře, ji jí nabídl.
Riza pootevřela ústa, přidržela si šaty a její ručku do jeho vložila.
Bude tady... navždy.
Podívala se na zahradu, kde pobýval hrob její matky. Smutně se pousmála a pak se otočila k Royovi. Už to nebyl ten kluk, který nechtěl jíst, pít a mluvit. Postavil se; a zabojoval, avšak ne zblízka, nýbrž z dálky.
Bude tady.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama