Byli jsme spojeni alchymií | kapitola sedmá

17. listopadu 2016 v 19:43 | adís |  Byli jsme spojeni alchymií [roy x riza] | fma fanfikce
Bože. Jsem vážně nevinná, nezabíjejte mne. Tohle... *nabírá vzduch do plic* muselo přijít. Bože, co jsem to udělala... xd


7. NA ŠPATNÉ STRANĚ

"Co si to píšeš?" Vytrhl ho hlas matky, stojící u jeho dveří pokoje, když našel po dlouhé době deníček, kde si hned zapsal teorii o alchymii a ohni.
"Nic." zamumlal, "Neumíte klepat?" Dráždivě se na ni podíval. A schoval deník pod polštář, pořád se na ni lpěl pohledem, který jasně naznačoval, že tady nemá co dělat.
Matka se lehce zamračila, ale neuměla to tak, jak otec.
"Ukaž mi to," řekla. Hlas měla jiný - takový, aby ji poslechl.
"Úkol do školy," řekl klidně a nevyhýbal se jí pohledem. Matka se zastavila uprostřed pohybu a nataženou ruku uvolnila zpět k tělu. Podívala se na něj s kouskem pohledu matky, i otce.
Nikdo nevěděl, že se škole vyhýbal - možná to pan Berthold tušil, ale neřešil to. Rodiče si to nikdy neověřovali, takže věděl, že lhát může, protože svému synovi věřit věří.
"Dobře." hlesla nakonec a otočila se k němu zády. Zase přišli pozdě večer jako vždy. Hodinu a půl hledal nějaký prázdný deníček a když našel, přišli oni. Večer, o půl sedmé.
Roy neměl ani hlad - a rodiče nic neudělali. Ani už ho nevolali, protože věděli, že nepřijde. Odmítal se jim totiž dívat do očím. Kvůli tomu se mu scvrkl i žaludek, za což byl téměř vděčný.
Když matka odešla po schodech dolů, podíval se na polštář, ale onen tužku a zápisník již nevytáhl. Stoupl si a přešel k oknu. Bylo lehce po půl sedmé, podzimní krásný večer, tma se šířila městem jako pouliční mluvy a lampy se začínaly pomalu rozsvěcovat. Roy to fascinovalo. Sem tam projel i nějaký automobil, čímž vyrušil amestrijský klid ulic.
Staré, již ošoupané dřevo, které tvořilo rám okna, zaujalo Royův zrak. Proč? Netušil. Možná, když si vzpomněl, že když byl malý, tak takhle ošoupané ještě nebylo. Ani ta postel takhle nevrzala. Ani rodiče nebyli pod zrakem těch odporných lidí, pro které pracují. Myšlenkami mu přejel rozhovor s panem Bertholdem - že některá alchymie je zakázaná.
Roy vytřeštil oči. Rukama se odtrhl od oken a koukl na chodbu. Nikdo na ní nestál.
Napadla ho hrůzná myšlenka; co když jsou právě jeho rodiče zapleteni ve výzkumu, jež je zakázán?
Amestrijské vojsko tady tehdy nebylo, když za matkou a otcem byli - byli to naprosto cizí lidé. Pamatoval si ten moment, kdy se schovával za rohem a tiše naslouchal.
Roy byl zmatený, srdce mu začalo bušit čím dál rychleji, ruce se mu třásli, proto jej zvedl a podíval se na ně. Dech se mu zadrhl v krku.
Nikdo mu nic neřekl - jen ta hádanka... hádanka od Bertholda. Pan Hawkeye něco věděl... věděl, že Mustangovi jsou zapleteni na špatné straně.
Udělal krok, ale zase ucouvl. Co má dělat? Má věřit svým myšlenkám? Ale vždyť... vše najednou dává smysl. Vjel si prsty do vlasů, zhluboka a koktavě se nadechl. Jeho rodiče... ti, kteří se možno snažili...
Roy polkl, zavrtěl hlavou, vzal si zápisník, fotku z poličky a vyběhl tryskem na chodbu, z jehož schodů doslova skákal dolů. Ozývaly se dunivé zvuky po celém, téměř prázdném domě. To vzbudilo dojem v kuchyni, ozval se i tam rachot.
Roy si okamžitě pobral kabát a nějakým způsobem nazul boty.
Z kuchyně rázem vykoukli dvě hlavy. Všechno bylo moc rychlé.
"Royi!" ozval se bouřlivý hlas jeho otce. Royovi dunělo v hlavě, cítil, jak mu krev proudí v žilách.
Otec se k němu vydal, Roy nedokázal ani krok. Otec ho vzal za ramena a zatřepal s ním.
"Royi, co je? Stalo se něco?" otázala se matka za ním, najednou starostlivým hlasem.
Začal se lehce uklidňovat, ale jeho srdce na tom bylo trochu hůř.
"Slyšel jsem, že sis dělal úkoly, výborně," usmál se otec. Roy poznal, že se syna snažil něčím uklidnit. Kupodivu to trochu pomohlo. Trochu. Proč vlastně? Vždyť k rodičům pociťuje nenávist. Tak proč?
Roy zamrkal a zhluboka se nadechl. To ho trochu nechalo přimrazit v pohybu.
"Vy... něco vaříte?" zašeptal. Otec zakroutil s obočím a podíval se přes rameno k matce, zmateně zavrtěla hlavou.
Podíval se na oba dva rodiče. "Vy to necítíte?"
Byli zmatenější, než byli. V domě bylo ticho.
Otec mu silněji stiskl ramena. "Co cítíš, Royi?" zeptal se ho jemně otec. Takového ho Roy neznal - byl výbušný, někdy tvrdohlavý a hlavně lehce trpěl na přísnosti, čímž se ho Roy trochu v dětství bál.
Royovy stekly kapičky potu po krku, začal se z ničeho nic klepat.
"O-oheň." zamumlal tiše. Otec se k němu naklonil.
"Cože?"
Ozval se praskot. Otec si automaticky v té rychlosti vzal Roye do náruče a svým tělem ho ochránil před nedaleko padajícím stropním trámem. Matka vykřikla.
"Jsou-jsou tady!" vyhrkla tiše, zacpala si dlaněmi pusu, aby nevykřikla. V očích se jí leskly slzy, které začaly hned téct vodopády.
Otec suše polkl, neustále držel Roye. Ten byl v transu - nikdy ho otec neobjal. Nikdy ani netušil, že dokáže být... takový.
Matka se na otec podívala. Ten jí pohled opětoval, dokud si oba nepřikývli. Matka se k Royovi přiřítila s pláčem a přes veškerý hluk ho objala.
"Royi... prosím, odpusť nám to. To všechno, prosíme tě o to!" Když se odtáhla, v očích měla velké slzy, tváře měla rázem smočené pláčem. Oni něco věděli...
Roy měl také na krajíčku. V očích ucítil štiplavé potůčky, v ústech cítil, jak se mu sliny nejdou polknout. Nějaká vzpomínka věděla, o co tady šlo. Ale nemohl si vzpomenout.
Než si to stačil uvědomit, ozval se větší rachot, někde v dáli, kde byla koupelna, se zřítil strop, vzduch byl náhle nedýchatelný. Už to cítili všichni. Nos zachytil katastrofu, vytvořenou Bohem, učiněnou lidmi.
Otec ho silně objal, až se mu vzduch zadrhl v hrdle.
Promluvil měkce, avšak otcovsky a tvrdě: "Royi, pamatuj, že tu budeme. Ačkoliv-" Výbuch a rachot zesílil na své síle. Plameny ohně se ze střechy plazily do domu. "ačkoliv to tak nevypadalo, milujeme tě. Rozumíš? Chovej k nám nenávist, byli jsme špatní., a klidně chovej u zatracenou nenávist i k té alchymii!" Ke konci začal křičet. Otec měl vrásky na čele, černé vlasy mu spadly do obličeje. "Pamatuj si to!"
Roy zamrkal slzy, chtěl zakašlat nad žádným čistým vzduchem, ale nemohl - nechtěl. Oči měl vytřeštěné, najednou... k nim chtěl jít. Uvědomil si, že oni byli všechno, co měl. Milovali ho. Myslel si, že je nenáviděl, ale též je miloval.
Otec si stoupl a chytil svou ženu za ruku, s tvrdým pohledem na svého syna. Zrak se všem rozmazával kvůli domu, který se rozpadal.
"Jsou vzadu, drahý, oheň jde od-" Matka si dala ruce na hlavu a vyjekla. Skrz vlasy se koukla na Roye, začala nahlas plakat. Roztřeseně ukázala na dveře.
Roy se na moment podíval za sebe, ale pak na rodiče. Spadl, základy domu se začínaly též rozpadat.
"Royi!" vykřikla matka, chtěla k němu jít, ale otec jí objal kolem pasu, aby nemohla dál. Roy vytřeštil oči. Vše se zpomalilo. Křik matky, praskání dřevěných základů se mu ozývaly v uších jako vzdálený koncert. Obrazy, které jeho oči skenovaly, mu připadali strašně pomalé. Jako by mohl něco udělat. Zvedl ruku a luskl. Nic se nestalo.
"Říkal jste,..." vyjekl, rty měl popraskané a roztřesené. "Říkal jste vláda pouhým rozkazem! Myšlenkou!" vykřikl, jeho hlas se podobal dítěti, které křičet nemohlo, možno ani neumělo. Nedokázal se zvednout ze země, z podlahy, ve které před ním byla díra.
Rodiče se na něj neustále dívali. Matka měla na tváří bolestný výraz, otec zarmucující masku, čelist pevně sevřenou. Držel ženu kolem pasu. Mezi ně a Roye spadl silný trám, který držel jeho pokoj. Roy v tu chvíli vykulil oči, nedokázal nic. Sevřel pěst.
Spadne to na ně! Ne! křičel v duchu, avšak už nad tou myšlenkou se mu oči podlily slzami a on neviděl. Jeho tělem projela vibrace.
"Tati!" vykřikl zoufale, bolestně, naříkajíc.
A stalo se. Na ně spadla ohnivá prkna jeho pokoje, která zanechala výbuch a jiskry, které zapálily dům ještě silněji.
Roy se rozkřičel, oči měl vytřeštěné, až ho bolely, slzy nedokázal udržet, ztrácel sílu v rukou, v nohou, v srdci, v síle. Ztrácel odhodlání, měl strach. Ztuhla mu krev žilách, srdce přestalo v sekundě tlouct.
Avšak... i přes všechnu strast a bolest... vyškrábal se na nohy a narazil do dveří, které okamžitě praskly a on se setkal se studeným chodníkem.
Když se přes rameno podíval na katastrofu, slzy mu uvolnily cestu. Nabíral do plic vzduch, jako by v životě nemohl již nic udělat. U toho začal slabě naříkat, tiše vzlykat a křičet.
Náhle se na ulici nahromadili lidé. Začali si šeptat, zadržovat dech, odvracet oči. Roye si nikdo nevšiml. Nikdo ho přes tu hroznou příčinu neslyšel.
Jsou tady. Jsou tady. Mami, co, k-koho si tím k čertu myslela... mami!? Jeho myšlenky byly přeházené, zmatené. Nevěděl ani, kdo je. Kdo byl.

Lidé, kteří mu podpálili dům, neviděl. Nikdo je neviděl. Ale Roy věděl, o koho se jednalo - o muže, kteří tehdy navštívili rodiče s nějakou nabídkou. Kterou se oba rodiče báli nepřijmout. Mlčením chránili syna.

Pan mu dal deku přes ramena a tiše si před něj sedl. Mlčky se díval do země. Roy byl zakoukaný kdo ví kam. Možná někam, zároveň nikam.
Bylinný čaj měl na stole, ovšem ani se ho nedotkl. Neměl na nic chuť. Cítil se jako prázdná schránka - vše si vyčítal, všechny vzpomínky projížděl si myslí jako film, všechny obrazy domu a mladé matky a otce, kdy si s ním hráli. Vyčítal si, že nic nedokázal udělat.
Když Berthold silně zakašlal, Roy se na něj podíval jako duch.
"Víš," zakýval bolestivě hlavou. "myslel jsem, že to nechám tajemstvím. Myslel jsem, že někdy přijde čas, kdy ti to povím a možná, že by to zůstalo pod zámkem napořád. Je to vnitřní mučení, které mi nenechá spát a neustále... se věnovat výzkumu, abych dosáhl dokonalosti. Abych ovládl tu sílu." Berthold se na něj podíval prázdnýma očima. Roy neměl sílu, ale pootevřel ústa, když mu to došlo. V Bertholdových očích viděl... viděl to.
"Nedokázal jsem zachránit svou ženu při požáru." zamumlal, jeho se v tu chvíli zlomil. Odvrátil pohled.
Roy scvakl čelisti k sobě, zuby se mu o sebe draly. Začal se třást. Vztekem, bezmocí, slabostí, chtíčem, všěmi emocemi, které pociťoval. Ztratil vše.
"Ale... pamatuješ, co jsem říkal? Musíš se vždy vzchopit."
Roy mlčel. Neustále mlčel, nehybně seděl a nechal čaj chladnout.
Očima bez barvy, po nimi s modrými kruhy, se na pana Hawkeye podíval.
Říkal si, že je sám hádanka. Ale oni byli stejní. Na stejné straně, která ani neexistovala. Něco mezi zlem i dobrem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama