Byli jsme spojeni alchymií | kapitola třetí

7. listopadu 2016 v 17:02 | adís |  Byli jsme spojeni alchymií [roy x riza] | fma fanfikce
Jen já jak blbec počítám, kolik měla Riza, když Roy odešel na Vojenskou akademii, kdy se vrátil a kolik let se pak zase neviděli... A pak kolik měl Roy a kdy zemřel Berthold. Já! Takovej magor na matiku (neuvěříte, jak jsem se v těch čísel, proboha, zamotala.), ale zvládla jsem to! Musela jsem to vždy po deseti minutách odložit, protože to přemýšlení... je na mne moc. xD (Vlastně pak jsem tam ještě připočítávala ten pohřeb, kde jsem hádala Rizin věk a ... prostě šílené xD).
Jak se vám jinak povídka líbí? ^^


3. ŠANCE ZA DEŠTĚ

Ještě před odchodem byl Roy s mužem pevně seznámen.
Muž zvedl ruku, Roy jí též zvedl, ale pozdě si uvědomil, že si nechce muž potřást rukou, ale že mu chce položit jen ruku na rameno. Roy se zmateně styděl za své chování. Nepřemýšlel.
"Zítra... přijď na místo, kde jsi slyšel větu, jež si máš zapamatovat. Ve stejnou hodinu. Utíkej, chlapče." řekl mu muž.
Roy přikývl a ještě na schodku se zběsile otočil, protože si na něco vzpomněl.
"Pane-" Lekl se. Muž ve dveřích pořád byl. Díval se na kapky deště, pak se pohledem přesunul k Royovi.
"Jak... em, se jmenujete?"
Muž se lehce ušklíbl, málem to ani Roy neviděl.
"Omluv mne... Berthold Hawkeye, chlapče. Teď utíkej, než si pro tebe sem přijdou ti kumpáni." Podíval se do ulice, poté na Roye.
Černovlasý mladík přikývl, upravil si ještě teplý kabát a utíkal přes kaluže vody domů. Nechtělo se mu, ale musel. Musel hrát, že nic. Těšil se na zítřek.

Stál před domovními dveřmi. Chvíli je hypnotizoval, pak se zhluboka nadechl a otevřel je. Ovanul ho teplý vzduch domu, ovšem aby se tady tak cítil...
Zůstal přimrazeně stát, neopovažoval se ani zavřít dveře, aby z domu neunikalo teplo a zároveň mírně chladný vzduch dovnitř.
Muž, který se právě vybavoval s matkou, byl od Amestriské policie. V rukou dřímal menší deník a do něj zapisoval, co mu matka s pláčem říkala. Když se otočili oba ke dveřím, žena se nevěřícně podívala na policistu a pak na svého syna, stojící u dveří.
"Royi!" vykřikla a přiřítila se k němu. Roy se ani nehnul, když ho objala, až chvíli nemohl dýchat. Nezvedl ruce a nedal jí je na uklidněnou na záda.
Odtáhla se a vzala jeho tvář do dlaní. V očích měla slzy. Na sobě neměla svůj obvyklý plášť, ale civilní oblečení, aby nikdo nepoznal, že se jedná o tajné vědce.
Policista mezitím přišel k matce, pokývl na ní, pak i na černovláska a v tichosti je obešel. Zavřel za sebou poslušně dveře.
"Kde jsi byl, Royi? Všude jsme tě s tatínkem hledali!" vyjekla. Div se nepustila do další série pláče.
"Venku," odsekl a odvrátil zrak.
"V takovém dešti?" Zřejmě tomu nevěřila. Ale Roy by zase nevěřil, že má nějaké kamarády, kde kterým by chodil.
Na to Roy neměl odpověď. Neopovažoval se ani zabručet.
Vzápětí se otevřely dveře. Na mámin výraz dolehl stín, Roy otočil hlavu přes rameno a díval se na ještě nerozeznatelnou siletu ve dveřích. Kdo by ho ale neznal, nepoznal by. Roy ale ano.
"Kde jsi byl?" Poznal, že byl otec naštvaný. Jen to lehce zakrýval, aby to nešlo tak slyšet.
"Venku, otče." řekl rázně. A už se nehodlal opakovat. Vykroutil se pohledům z matčiny a otcovi strany a vyběhl. Ale pozastavilo ho tíha na ruce. Málem spadl, ale silná ruka si ho přitáhla blíže.
"Royi... mluv pravdu." zavrčel mu otec do obličeje. Roy nehnul ani kupodivu brvou, každý by se třásl strachy.
"Najednou o mě máte starost!" sykl podrážděně po něm. Otec vytřeštil oči, tentokrát ho vzal za lem košile.
"Ani jednou se na mě nepodíváte, nic vás nezajímá, kromě toho vašeho výzkumu! A vás syn? Klidně ho teda prodejte." zavrčel Roy.
"Bez toho našeho výzkumu bychom tady ani nebydleli!" vykřikl otec na něj, z jeho vlasů na Roye dopadly studené kapky.
Roy se tiše uchechtl. "Ano, zase ten váš výzkum. Dejte mi pokoj." zamumlal a lehce odstrčil jeho ruku od jeho košile, kupodivu otec se tak nechal. Hned poté do prázdna sevřel vzteky pěst. Žena k němu přistoupila, vzala ho za rameno, držíc si u očí kapesník.
Roy vyběhl po starších dřevěných schodech, nebál se toho, že uklouzne, protože je znal jako své boty. Neobtěžoval se ani podržet zábradlí a vběhl do prvních dvěří, které byly od jeho pokoje.
Bez toho, aby si vyzul boty, skočil jak dlouhý, tak široký na postel, která zaprotestovala a říkala, že je již stará na takové hlouposti.
Skrz peřinu se jedním okem díval na tabulu okna, kde se usazovaly kapičky a které pomalu sklouzávaly po skle dolů. Obloha byla našedlá.
I když nevěděl, jak se to vyvine, už si představoval, jak otevírá okno a po taškách sklouzává dolů do zahrady a pak přeskočí plotek. Usmál se.
Berthold a Riza... Hawkeye.
Nikdy by si nedokázal představit, že má ten pán dceru, kdyby tam náhodou nevbloudila. Ale proč utekla, aniž by si otce vyslechla?
Nerado se mu to samo říkalo, ale byl rád. Byl rád, že bude umět alchymii. Ačkoliv z představy, že jí používají i jeho rodiče, ho zamrzelo a chtěl to zahodit. Ale nezahodí to. Takové šance... se nesetkávají na ulicích za deště pořád...
"Déšť je pro oheň slabinou, hm..." zamumlal do peřiny a zavřel oči. Přemýšlel, co to znamená, ale důvod nenašel, protože brzy usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wek Wek | Web | 8. listopadu 2016 v 21:29 | Reagovat

Super kapitola :) Pořád se v příběhu trošku ztrácím, ale určitě se to časem zlepší :D
btw. Naprosto luxusní layout *-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama